Dovolená v Dubaji

Antonín si přehrával v hlavě svůj poslední vyhazov. Byl přesvědčen, že kdyby jednal jinak, svědomí by mu omotalo jeho vlastní střeva kolem krku. Ale co to dnes znamená? Jednat správně.  Má to nějaké objektivní opodstatnění? Žijeme přece v postmoderním blobu relativnosti. Má vůbec v dnešním volnotržním koncentráku konzistentní vnitřní postoj nějakou hodnotu?, přemítal Antonín v duchu. Celá katederní porada jako kdyby se udála včera.

„Vážení kolegové. Dostáváme se k poslednímu bodu. Jak jistě víte, za týden pořádáme každoroční blok autorského čtení Po stopách Vladislava Vančury. Organizace je v podstatě podchycena,“ poškrábal se vedoucí katedry na bradě.

Několik zainteresovaných doktorandů na sebe významně pomrklo. Asi už čekali, jaké téma zazní. Nikdo však nepředpokládal hlubší konflikt.

„Jak jistě víte, blízko literární kavárny se nachází lokalita ehm... nepřizpůsobivých občanů.“

„Cigošů prostě,“ zařval neomaleně jeden z odborných asistentů a dodal cosi o zbytečné politické korektnosti.

„No, Romů, ano,“ vděčně ocenil řečník upřesnění a pokračoval.

„Zkrátka stojíme před problémem. Akce je veřejná, ale samozřejmě nikdo z nás nechce, aby se tam producírovali řekněme cigoši. Loni tam studentovi ukradli peněženku, já prostě chci, aby ten průběh byl bezproblémový.“

Antonín vnitřně vřel. S lidovým rasismem v hospodách čtvrté cenové kategorie už byl tak nějak smířen. Ale slyšet to z úst vzdělaného akademika – to ho přivádělo v nechápavý úžas.

„Prostě pro některé hosty -  když je nazvu takto - bude akce soukromým večírkem, kam nebudou bez pozvánky vpuštěni.“

Ruka vystřelená do výše. A je to tady!

 „Ano, Tondo? Máte k tomu dotaz?“

„A jak se takový nepřizpůsobivý pozná?“

Vzrušený šum. Vedoucí katedry se shovívavě usmál.

„Tondo, dneska ne. Já chápu, že váš postoj se od našeho liší, ale...“

„Vole běž do Chánova! Bydli s něma pět let a pak mel!“ ozval se jiný z kolegů. Vedoucí katedry musel zvýšit hlas, aby si vzal slovo zpátky. Bylo vidět, že toto téma je rezonující.

„Promiňte, ale zaštiťujeme se Vančurou. Za heydrichiády byl zavražděn nacisty. Nepřijde vám to v tomto kontextu mrazivé?“

„A co má Heydrichiáda společného s tím, že nechci přijít o šrajtofli?“ zapomněl vedoucí katedry na nestrannost a téma převedl do osobní roviny. Rozhlédl se mezi své kolegy a svému vtipu se rozchechtal.

„Kdybyste byl Rom, akceptoval byste, že nesmíte na veřejné autorské čtení kvůli své barvě pleti?“

„Ale já Rom nejsem.“

Debata tímto byla ukončena. Na takovou odpověď už prostě racionální argument vymyslet nelze. Je to past. Jako kdybyste chtěli islámskému fundamentalistovi v diskusi navrhnout, že na chvíli odmyslíte autoritu koránu.

To, že Antonín přizval na autorské čtení romské členy Konexí v doprovodu lidskoprávních úředníků, bylo pro vedení katedry obrovským ponížením. Krátký mediální rozruch se samozřejmě podařilo ustát. Vedoucí katedry zaplatil primátorovi adekvátní částku a ten přikázal zastavit vyšetřování. Ale Antonínovi se situaci ustát nepodařilo. I přes petici ze strany některých kolegů byl z akademických kruhů na hodinu propuštěn.