Psaní na dotek

Monografie zkoumá vztah mezi technologií
psaní, genezí textu a poetikou literárního
díla. V centru zájmu se ocitá konkurence
manuálního a strojového psaní jako dvou
základních technologických postupů, jež
vstupovaly do významotvorného kontaktu
od osmdesátých let 19. století až do konce
osmdesátých let století následujícího, kdy
psací stroj nahradila elektronická média.
Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán
jako kompenzační pomůcka pro hendikepované.
Už na přelomu 19. a 20. století si však
tento vynález našel své propagátory mezi
novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli
individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské
knihy jako komplexní artefakty. Psaní
na stroji bylo považováno za typicky ženské
povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky
písařkami?