Sudí Hotový

… Hráči předstírají a podvádějí, jednou na vás hledí s takovou nevinností, jako by to byli učinění andílci, a přitom udělali věci, že by se o ně klidně mohl zajímat státní návladní, jindy se zas po lehkém doteku protihráče svíjejí a válejí po zemi, jako by měli umřít. Lehký dotek bříškem prstu o špičku nosu je mi prezentován jako knokaut, a když útočník padne k zemi, pak vůbec není jisté, že se ho někdo dotkl. Andělský výraz nevinnosti je pro rozhodování zápasu stejně bezcenný jako hráč válející se po zemi či útočník plachtící vzduchem. Fotbalové hřiště není nic jiného než jedno velké divadlo lži, či spíše rozpůlené divadlo lži, a já jsem ten, kdo musí zjistit, která polovina lhala a která ne. Když někdo upadne, musím rozhodnout, zda je to výsledek strkání, vrážení, držení a nastavení nohy – nebo zda nic z toho se nestalo a jde o čisté předstírání, kterému mám nejprve uvěřit a následně je odpískat. Nemám až tak obavy, že bych něco přehlédl, jako spíš že bych uviděl něco, co se vůbec nestalo. Stýská se mi po časech, kdy faul byl ještě faulem! Stýská se mi po časech, kdy snahy někoho uplatit byly ještě trestné! Kdy se ještě každý fotbalový sudí mohl cítit jako neúplatný, poté co odmítl nabízenou sumu peněz. Stejně jako jsou během zápasu stále vzácnější skutečné průkazné fauly, aniž se hra stala férovější, tak jsou i stále vzácnější pokusy o podvod, aniž se svět stal čestnější. Časy napěchovaných obálek jsou dávno pryč. Dnes přicházím do hotelových pokojů, které jsou zařízeny jako na líbánky, všude květinové pugéty a čerstvé ovoce, krabička plná pralinek, koupelna se sadou parfémových testerů a čokoládička v posteli na polštáři. Kluby, které nám nesmějí pokoje rezervovat, alespoň posílají na pokoj takzvané maličkosti. Nejde o nic zakázaného, dokud za to nic neočekávají, a nikdo v klubech, které mi nechaly poslat na pokoj květiny nebo parfémové testery, nikdy nepřizná, že by za to ode mě něco očekával. Tvrdí, že chtějí být jen pohostinní, nenechat se zahanbit, říkají, vždyť přece vydělávají velké peníze a je v pořádku, když je možné někomu jimi zpříjemnit život, říkají, a svět fotbalu by tu měl být pro všechny, kteří s ním mají něco společného, kteří se o něj nějak zasloužili a možná ještě zaslouží, je to svět malých radostí, říkají. Kromě toho, říkají, se přece žádný fotbalový sudí nenechá koupit za jeden pugét a pár cukrovinek. Přitom vědí naprosto přesně – a to neříkají! –, že každý slušný člověk zná pocit vděčnosti a že každý slušný člověk, kterého něčím potěšíte, se vám bude snažit toto potěšení vrátit, a kromě toho dobře vědí, že pro fotbalového sudího je zápas jedinou příležitostí, kdy tak učinit. Kluby se tváří mile, přátelsky a velkoryse, ve skutečnosti se však snaží o nejnestydatější formu korupce. Jde o formu „my-nic-my-muzikanti“. Tato forma ovlivňování je nejodpornější, neboť mě nutí, abych se choval nevděčně, pokud nechci přijít o svoji nezávislost. Nutí mě, aby se vyrovnával se svým chápáním vděčnosti, abych se cítil jako nevděčný člověk, pokud se nevzdám své nezávislosti, což by mě ovšem uvrhlo jen do ještě větších konfliktů, které by neskončily jinak než naprostou ztrátou důvěry ve vlastní soudnost jako fotbalového sudího. Obklíčí mě svou laskavostí, svou vstřícností, svou velkorysostí, ve skutečnosti jim jde však jen o jedno, a to, aby mě jako fotbalového sudího naprosto zotročili a zničili tím, že z nestranného sudího učiní sudího stranícího, jinak řečeno že ze mě udělají povolný, vděčností nasáknutý hadr.